Cyklistika a její historie

První náznaky vytvoření jízdního kola jako dopravního prostředku sahají na počátek 19. století. Základním materiálem bylo dřevo, které však nenabízelo přílišný komfort. Na těžkém dřevěném podstavci byla umístěna dvě dřevěná kola a poduška, která měla představovat sedadlo. Jelikož ještě pro pohon nebyly vytvořeny pedály, jezdec jej poháněl tak, že se nohama odrážel o zem. První takovéto kolo sestrojil v roce 1813 německý baron Karl Wilhelm Friedrich Christian Ludwig Drais von Sauerbronn a vynález byl pojmenován "draisina". Po několika neúspěšných pokusech byl v roce 1818 patentován. K tomu, aby pan Drais přesvědčil úředníky na patentovém úřadu, musel prokázat použití kola v běžném životě. Proto v roce 1817 vyrazil na svém vynálezu z Mannheimu až k francouzským hranicím u Strasbourgu. K překonání této vzdálenosti potřeboval pouhé čtyři hodiny, zatímco chůzí ji bylo možné překonat za 16 hodin. Tento stroj byl značně nepohodlný, proto byl často nazývaný jako "kostitřas". Měl loukoťová kola se železnou obručí a dřevěný rám, na kterém se přímo sedělo. Brzdilo se patami, což bylo poněkud nepraktické.

Přes neustálá drobná vylepšování, zejména v Anglii a v Americe, opadla časem obliba drezíny. Až v roce 1839 spatřily světlo světa první pedály, které vytvořil skotský kovář Kirkpatrick MacMillan. K vybavení kola pedály došlo až okolo roku 1861 Francouzem Pierrem Michauxem, který přidal kliky s pedály na přední kolo "kostitřasu" a tento dopravní prostředek nazval "vélocipede". V pařížské továrně Michaux & Lallement se začaly s velkým úspěchem sériově vyrábět bicykly s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Velocipédy se potom začaly vyrábět i v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se vyráběly už celokovové s drátěnými koly. Pokrok nastal i v nahrazení ocelových ráfků úzkými gumovými obručemi.

Na jedno otočení klik se ujela dráha rovnající se obvodu kola, což bylo při malém průměru předního kola velmi málo. Proto se průměr předního kola postupně zvětšoval až na proslulá vysoká kola, která se začala prosazovat koncem 19. století. Na vysokých kolech se dosahovalo značných rychlostí. Vysoké kolo mělo ovšem velkou nevýhodu v nestabilitě a nebezpečnosti pádu z kola. Proto byl vynalezen tzv. tricykl - tříkolka, která tuto nevýhodu odstraňovala.

V devadesátých letech devatenáctého století se u jízdních kol začaly objevovat převody a ukázalo se, že vhodně zvolenými převody se dá na nízkém kole dosáhnout stejné rychlosti jako na kole vysokém. Převody byly příčinou zániku vysokého kola, i když poprvé byly vyzkoušeny právě na něm. Byl zkonstruován tzv. "bezpečnostní bicykl". Roku 1885 se objevil první předchůdce dnešního nízkého kola, "Rover Safety", vytvořený Williamem Suttonem a Jamesem Starleyem. Rovery postupně převálcovaly vysoká kola na závodních drahách a jejich obliba začala stoupat.

Na úspěchu nízkých kol se významně podílel i další vynález - pneumatika. I když pneumatiku vynalezl Angličan William Thompson již v první polovině 19. století, je navždy spojena se jménem irského zvěrolékaře z Dublinu Johna Boyda Dunlopa, který ji použil na nízkém kole svého syna.

Kolo již mělo pneumatiky, ale chyběly mu brzdy a volnoběžka - když se otáčelo kolo, otáčely se i kliky s pedály. Dokud nebyly žádné brzdy, nezbylo jezdci než brzdit tzv. kontrováním - zadržováním otáčení pedálů, což bylo ale fyzicky náročné a mnohdy nebezpečné. Částečně tyto nesnáze odstranil volnoběžný náboj. Historie přisuzuje vynález volnoběžného zadního náboje francouzskému hodináři Meunierovi do doby kolem roku 1870. U jízdních kol se ale uplatnil mnohem později díky německému technikovi Ernstu Sachsovi, který volnoběžný náboj použil u jízdního kola v roce 1904.

Dalším významným krokem vpřed byl vynález inženýra Ernesta Monningtona Bowdena z Irska. Ten zkonstruoval tzv. axiální brzdu, působící na ráfek z obou stran a která je prakticky používána dodnes. Dále byla vyvinuta brzda zvaná "torpedo", která byla založena na brzdění protišlapáním, přičemž síla brzdění působila přímo do středu zadního kola.

Kolo mělo ještě stále jednu nevýhodu - jeden převod. Jízda do kopce nebo proti větru byla nepříjemnou námahou. Příznivějším převodem se námaha znatelně snížila, ale za cenu pomalé jízdy po rovině nebo nutnosti rychle šlapat. Řešením se stalo zavedení měnitelného převodu. Vcelku uspokojivé konstrukce pocházejí již z dob prvních Roverů. V dalších desetiletích se měnitelný převod dále zlepšoval a kolem roku 1909 byl již na takové úrovni, že počet měnitelných převodů byl zvětšen na tři možnosti, které se dále rozvíjely až do dnešní podoby.

Závodění v cyklistice vyústilo v rozvoj technologie, vznikaly první galusky a rychloupínáky, které vytvořil roku 1927 Ital Tullio Campagnolo. V roce 1933 vzala za vděk Campagnolova první přehazovačka. Po druhé světové válce vyšlo kolo z módy díky větší dostupnosti aut. Ale na konci dvacátého století získává jízdní kolo u svých příznivců opět na významu a oblibě, k čemuž také velkým dílem přispívá horské kolo. Jako dopravní prostředek se kolo využívá hlavně v Holandsku, Belgii, Dánsku a Německu, kde byla vytvořena obrovská síť cyklostezek.

Historie cyklistických závodů

Významným datem v historii závodní cyklistiky je 30. květen 1868, kdy byl v Paříži uspořádán první závod cyklistů na světě. V tehdejší společnosti vzniklo velké nadšení pro tento sport a mnoho lidí se začalo živit cyklistikou. Začalo se závodit v parcích, na dostihových drahách a na tehdejších prašných silnicích. První závod na silnici dlouhý 126 km se konal v listopadu 1869 mezi francouzskými městy Paříž a Rouen. Tehdejší startovní pole čítalo ohromujících 300 závodníků. V roce 1893 byla založena světová federace (ICEA), která se roku 1900 přetransformovala na dnešní Světovou cyklistickou unii (UCI). Cyklistika je již od prvních her součástí olympijského programu. V roce 1893 se konalo první mistrovství světa v dráhové cyklistice a v roce 1921 první mistrovství světa v silniční cyklistice.

Závody v cyklistice se staly nesmírně oblíbené v jakékoliv podobě a na jakoukoliv vzdálenost. Také u nás se tomuto sportu začalo věnovat čím dál více lidí a dokonce byl založen Český klub velocipedistů, který začal v roce 1874 pořádat mimo jiné tzv. Pražskou míli. Závod byl přehlídkou kol, jezdeckého umění a v neposlední řadě i oblečení.

Tak jak se kolo neustále zdokonalovalo, přestěhovaly se závody postupně na stadiony - nejprve hliněné, potom postupně dřevěné, asfaltové a klopené betonové, tzv. velodromy. Vznikla tak dráhová cyklistika. Velmi oblíbené byly závody ve sprintu - v podstatě stejné, jako dnes. Podivuhodné je, že i na tehdejších strojích dosahovali závodníci ve sprintu rychlosti až 60 km/hod.

Také závody na silnici se dále vyvíjeli. Památný byl rok 1891. Tehdy byl novináři vypsán závod na 600 km z Bordeaux do Paříže. Závod tehdy nevyhrál Francouz, ale Angličan George Mills. Ještě téhož roku vypsal jeden pařížský deník jednorázový závod na 1200 km z Paříže do Brestu a zpět. Závod byl mezníkem nejen svou délkou, ale i novým technickým vynálezem - snímatelnou pneumatikou bratří Michelinů. Do té doby závodníci používali Dunlopovu pneumatiku, která se montovala přímo na ráfek a nedala se opravit. Závod Bordeaux - Paříž zůstal slavným do dnešních dnů.

V Evropě se cyklistika stala velice populární a s ní vznikaly i další cyklistické závody. V té době se začal rodit nápad, který dodnes hýbe cyklistickým světem. Dva francouzští novináři - Geo Lefévre a Henri Desgrange - vypsali v květnu 1903 ve svém časopise L'Auto závod Tour de France. Tedy etapový závod okolo Francie dlouhý 2400 km - celkem šest etap v délce od 300 do 500 km. V zájmu přitažlivosti závodu byla pravidla tohoto etapového závodu velmi neúprosná. Nebylo dovoleno téměř vůbec nic. Žádná cizí pomoc, žádné pravidelné občerstvení. Vše musel zvládnout závodník sám. Oprava pneumatiky trvala zručnému cyklistovi 40 minut. Složitější opravy zabraly i několik hodin.

Prudký rozvoj cyklistiky přerušila v roce 1914 první světová válka, ale i v boji si kola našla uplatnění, ať už pro přesun vojsk, materiálu nebo pošty. Poté se v Evropě opět začalo závodit. V roce 1919 se opět konala Tour de France a první jezdec byl poprvé odměněn žlutým trikotem s barvou podle stránek časopisu L'Auto, který závod pořádal.

Silniční cyklistika se postupně profesionalizovala a vznikaly jednotlivé stáje, které pečují o své závodníky a účastní se vybraných závodů v sezóně. Největší popularitu má i vždy měla cyklistika ve Francii a Itálii, kde je počet špičkových stájí nejvyšší. První opravdová cyklistická hvězda se objevuje v roce 1940 v Itálii. Jmenuje se Angelo Fausto Coppi a jako první vyhrává v jednom roce 1949 Tour de France i Giro d´Italia. Přicházejí další velká jména cyklistiky jako jsou Francouzi Louis Bobet a Jacques Anquetil - první pětinásobný vítěz slavného etapového závodu Tour de France. Také Itálie se může pyšnit cyklisty zvučných jmen - po Faustu Coppim jsou to především Alfredo Binda a Gino Bartali. Avšak zřejmě nejlepší cyklista všech dob, Eddie Merckx, jenž vyhrál v roce 1974 Tour de France, Giro d´Italia i mistrovství světa, pochází z Belgie, kde je cyklistika mimochodem také velmi populárním sportem. K této řadě cyklistů se na konci dvacátého století připojuje i Američan Lance Armstrong, sedminásobný vítěz Tour de France v řadě za sebou.

Závodní cyklistika se dnes dělí na cyklistiku rychlostní (silniční a dráhová), terénní (cyklokros, MTB, bikros a biketrial) a sálovou (kolová a krasojízda).

Nahoru